Bojíme se nesprávných věcí

Žijeme ve společnosti, která podporuje strach. Politici na prodávání strachu staví svou kariéru. Reklama podněcuje naše obavy z toho co máme a jak vypadáme a zda jsme sexuálně zdatní, přitažlivý a dobře zvládáme každou životní roli. Když je spotřebitel motivovan strachem, více nakupuje. Když je strachem motivován volič, tak volí politiky, kteří mu slibí ochranu. Televize a média usilují o naší pozornost historkami o násilí, zločinech, skandálech, přírodních katastrofách, extrémním počasí, nebezpečném životní prostředí a nebo nebezpečí od věcí které běžně používané: "Je bezpečné pít vodu z kohoutku? Jak nebezpečné jsou vejce? Podrobnosti v událostech dnes večer!". 

Jednou z věcí které nás formují jako osobnost a vlastně celou společnost je to z čeho máme strach. Život je totiž plný nejistoty a nečekaných katastrof a proto je snadné ospravedlnit téměř jakoukoli úzkost. Seznam obav které s sebou lidé vlečou je dlouhý a různorodý. Úzkostlivý lidé snadno podléhají některým specifickým obávám. Tyto obavy v rozvinutější formě se nazývají fobie. Představte si že se bojíte jít nakoupit, používat výtah, řídit auto, přejít most o létání ani nemluvě, to jsou běžné fobie, ale jsou to ve skutečnosti iracionální ohromující strachy. Lidé kteří jimi trpí jsou dobrá ukázka, pro ty z nás, jejich děsy jsou méně ohromující, abychom se nad sebou zamysleli, zda nejednáme stejně v reakci na strachy, které nejsou tak zjevné, respektive jsou ukryty hluboko v nás.

Vzpomeňte si na teroristické útoky v roce 2001, jsou názorným příkladem, jak hluboké následky mohu mít obavy veřejnosti. Lidé hromadně prodávali akcie a přestávaly létat. Aerolinie bankrotovaly. Pak přišla hrozba antraxu. Lidé se začali bát své pošty a plynové masky šli na dračku. Domovy statečných Američanů se staly útočiště vystrašených. Když v roce 2002 prodělala oblast Washingtonu D. C. tří týdenní období útoků odstřelovačů náhodných lidí, zavládla tam skutečná panika, lidé měnili životní zvyky, školy zrušili vycházky do přírody a drželi děti ve třídách: "Podaří-li se zachránit jediný život, stála ta opatření za to", to byla oblíbená fráze. Skoro nikoho nenapadlo, že logickým vyústěním této filozofie bude, že už se nikdy nehnu z domu. 

Ozbrojujeme se proti zločincům a zapomínáme, že nejpravděpodobnější oběťi našich zbraní jsou členové naší rodiny. Na druhé straně skutečná rizika - kouření, přejídání se, nadměrné pití alkoholu a konzumace drog a lidi které volíme budí jen malé obavy. Tak jako fobie odvádí naší pozornost od základnějších a bolestnějších problémů jako je osamělost. Stejně tak společnost se neuroticky odvrací od velkých problémů jako je polarizace společnosti, civilizační onemocnění, porušování lidských práv a upíná se zcela na uměle nafouknutá témata, jako vyhláška o zahrádkách a kdy a kde se může pít pivo, nebo kouřit. Skutečně důležité věci jsou odmítány s dovětkem, že to stejně nemůžeme vyřešit. Dokonce i válka se dotýká jen těch, jejichž děti v ní bojují. To co však nás všechny bezprostředně ohrožuje a naše vzájemné vztahy charakterizuje je nedůvěra. 

Místo abychom sdíleli svůj osud a drželi se myšlenky, že všichni můžeme prosperovat jen tehdy, když spolupracujeme, se chováme jako kdyby život byl závod, který můžeme vyhrát jedině na úkor ostatních. Žijeme ve strachu, že na nás někdo podá žalobu. Vím že každý pacient který mě navštíví je mým potencionálním žalobcem, pokud nebude spokojen s "výsledky" nebo přístupem. A v takové atmosféře nekvete důvěra, ale právě naopak. Příkopy se místo zasypávání kopou, smlouvy sepisují, podání ruky ani čestné slovo nestačí. Všichni sdílíme nevyhnutelné nejistoty a rizika, která jsou součástí života. Rozhodně by bylo poctivější přiznat si, že sice můžeme být odškodněni za ekonomické ztráty, ale žádná suma peněz nemůže vynahradit nahodilé utrpení, které je naším lidským osudem. 

Jsme bombardování obrazy jedinců, kteří vyhráli aniž by vynaložili sebemenší námahu a aniž měli nějaké zvláštní schopnosti. Vyhráli v loterii, zúčastnili se reality show, dobře se narodili nebo předvedli něco, co zaujalo, ale jinak jsou zcela bez talentu. Pochopitelně to vede k pokřivení našeho pojetí hodnot, to je cena kterou za to platíme. Naše vlastní životy a vztahy se nám ve srovnání s tím, co vidíme v médiích a na sociálních sítích zdají přízemní a zbytečné. Naše mediální a kulturní ikony však mají kazy a političtí vůdcové jsou na tom podobně a o inteligenci a bezúhonnost těch, které volíme se dá velmi pochybovat. 

Ve skutečnosti se někdy zdá, že náš politický systém je založen na výběru lidí, jejichž samolibost a hlad pomoci překonávají dalece proklamovaný zájem o blaho spoluobčanů. Místo abychom se báli těchto reálný hrozeb, necháme se lehce přesvědčit, že nám největší nebezpečí hrozí z nějakého vzdáleného místa zabydleného našimi údajnými nepřáteli a až příliš lehce se dáme zmanipulovat svými strachy, takže věříme dokonce ve vojenské řešení lidských problémů. Chováme se jako tesař, jehož jediným nástrojem je kladivo a tak jako jemu i nám připadá každý problém jako hřebík.

Přestože je to nepříjemný pocit, tak strach může být prospěšnou emocí. Pokud je podkladem pro akci, která nás ochrání, aby k tomu však došlo, hrozba musí být vyjádřena realisticky a to vyžaduje přesné informace a schopnost integrovat je mezi užitečné znalosti, které již máme.

Pokud ti kdo nás mají informovat selžou nebo soutěží v tom, kdo nás vystraší víc, pak se není co divit, že si děláme starosti s takovými hrozbami jako třeba nemožnost jít na pivo a ignorujeme skutečná rizika, třeba smrt jiných. Stejně je tomu i s našimi osobními strachy a touhami. Strach a touha jsou dvě strany téže mince, většina toho co děláme je ovládána strachem ze selhání. Jako klasický příklad může posloužit honba za materiálním bohatstvím, to rovněž pohání naši ekonomiku a pomáhá udržovat zisky. Pro mnoho z nás však tato aktivita není nejdůležitější. A navíc nás to odvádí od činností a lidí, kteří nám poskytují větší a trvalejší potěšení a uspokojení. Není snad pravda, že na smrtelné posteli si nikdo nepřeje, aby trávil víc času v práci?! Nenaznačuje to snad, že bychom měli přesměrovat své snažení?

Naše chování z valné části určuje chamtivost a soutěživost. Kvalita a důležitost práce je ve srovnání s bohatstvím, které vytvářejí důvěrné vztahy nedůležitá. Krátkodobý strach je užitečný, ale nehodí se jako stimul k vytváření trvalých změn. Jeho využití jako motivace k určitému jednání ignoruje skutečnost, že neexistují mocnější touhy než hledání štěstí a snaha o získání sebeúcty.

Kdyby se podařilo najít prostředníky, kteří by lidi postrčili tímto směrem, k lepší práci, vzdělání, možnosti zlepšit si život, spravedlnosti a zajistil dostatek příležitostí k jejich náplnění, tak by drogy ztratili na své přitažlivosti. Trestání dodavatelů se ukázalo jako zoufale neúčinné. Větší naději na vítězství v tomto zápase mezi přechodnou rozkoší a trvalejším uspokojením by měla léčba nemocných morálních hodnot, než samotných uživatelů. Podstatou našich obav je vědomí zranitelnosti náhodným neštěstím a jistota lidské smrtelnosti. 

Pokud jsme schopni nalézt útěchu v nějakém náboženství s vidinou věčného života, tím lépe. Avšak i skeptikové se mohou naučit užívat si chvíle radosti, které nám náš krátký život skýtá. K tomu však je zapotřebí odvaha a neochota dopustit, aby náš strach z budoucnosti a lítost nad minulostí nás připravili o radost ze života, který je pouze v přítomnosti.