Dopingu jak se zdá všichni rozumí, ale něco tady duní...

Bez diskuze doping budí vášně a podněcuje diskuze všech a všude. Jako na každé obecné téma má každý jasnou představu a "ví" jak to chodí a jak to funguje. Bohužel to duní Dunning-Krugerovým efektem a ani odborníci ze světa fitness nejsou tohoto dunění ušetřeni. Pro upřesnění je to jev, kdy lidé s povrchními znalostmi sebe považuji za znalé. Bohužel opak je pravdou a čím více se do daného tématu noříte, tím více zjišťujete, že nic nevíte a míra vaší jistoty klesá. Pamatuji si na první hodinu biologie na LF UK v Plzni, jak se nás docent zeptal kdo z nás zná buňku. Okamžitě se objevil les rukou, ale on nám na to řekl, že studuje buňku 40 let a stále má co objevovat. Pro mě osobně to bylo prozření a od té doby mám pokoru k přírodě a jistotu, že čím více víme, tím vetší obzory se nám otevírají a naše dosavadní znalosti jsou menší než jsme si mysleli. Je třeba jít životem s hlavou otevřenou a neustále být připraven se mýlit, to obnáší nechat ego stranou a to je pro mnohé velmi těžký úkol.

Mám pocit, že dnes je každý odborník na doping, nebo ještě lépe, dnes je každý moralista dopingu, protože ty znalosti tam prostě nejsou, kdežto názorů tam je víc než dost. Celé spektrum od názoru, že doping je nutnost, až po názor, že je největší zlo. A každé takové názorové spektrum má svoje přední protagonisty, kteří světě div se, sledují hlavně svůj osobní prospěch. Ano, každého to dobře živí, nebo se snaží, aby je to dobře živilo, překvapuje vás to? 

Proč někdo tvrdí, že doping nepotřebujete pro úspěch na soutěžích a druhý tvrdí pravý opak? Odpověď je prostá, protože vychází ze své osobní zkušenosti. Oba se dopouští základní chyby a tak nejsou od sebe moc odlišní, což se jim bude přijímat velmi těžce. Talent co vyhrává naturální soutěže (předpokládejme, že je skutečně naturál) bude mít pocit, že kdokoli, kdo něco bere, tak pouze podvádí a ulehčuje si cestu, naopak ten co vyhrává s pomocí dopingu bude mít pocit, že bez toho to nejde a oba si najdou dost důkazů proč to tak je. Bohužel se jedná o skupinovou atribuční chybu, což v překladu znamená chybný předpoklad, že vlastnosti jednoho člena skupiny (moje vlastní), platí pro všechny ostatní. Na tento jev má náš jazyk rčení, které zná určitě každý... "podle sebe soudím tebe". Ukazuje na skutečnost, že když se díváme na lidi kolem sebe, "vidíme" jen sami sebe. Na druhých lidech vidíme svoje vlastnosti a své složky osobnosti. Což nikdy nevede k uspokojivým vztahům nejen mezi "svými", ale často i v rodině a máme tu hned místo odkud se "zvrací" na sociální sítě plno negace, což vyvolá pouze další "nevolnost" a další vlnu výlevu morálních zvratků. 

Je třeba přijmout skutečnost, že pokud mi tělo reaguje na trénink dobře a dokonce mohu mít dost svalů při minimálním tělesném tuku a vyhrávat soutěže bez dopingu, pak jsem talent a nejlepší důkaz své vyjímečnosti mám přímo před očima. Většina z takových talentů má mnoho klientů, protože se živý jako trenéři a nebo minimálně mají své sparing partnery a i přes stejný trénink a stravu nemají nikdy stejné výsledky a ani se jim neblíží. Takže jejich vidění je mylné. Naopak uživatelé mají pocit, že jediná cesta jak být úspěšný je užívat a přesně ty dávky a látky co sami berou. Ve vidění světa uživateli dopingu musí lidé co tvrdí, že neužívají a vypadají jako oni lhát a musí brát tajně (což může být pravda u některých, nikoliv však u všech). Takže oba předpoklady jsou mylné a je třeba je opustit. Když jdete na soutěž ve fitness (myslím všechny kategorie) je to soutěž vzhledu, nikoliv zdraví. Většina lidí přichází v den soutěže v nejhorší fyzické kondici. Jsou po několika týdnech až měsících omezeného přijmu jídla, náročných tréninků a v závěru ještě v naprosté většině odvodnění. Stačí se projít zákulisím soutěže a vidíte velmi vyčerpané lidi s tváří vězně co právě opustil koncetrační tábor. Kde je zdraví? V soutěžním fitness na druhém místě, ačkoliv je to slovo co je nejvíce skloňováno všemi. 

Právě o zdraví jde paradoxně všem, jak bohulibé a jak naivní představa, že ten či onen postoj bude mít zásadní vliv. Jako by nemluvení o dopingu zlepšilo zdraví populace a nebo někomu zachránilo život, nebo naopak odhalovaní "správného" užívání minimalizovalo vedlejší účinky a nebo zabránilo případným trvalým následkům. Zpátky do reality, takové představy jsou jen denní snění.

Žijeme ve svobodné společnosti, kdy hájíme svobodu vyznání, svobodu slova, způsobu života a pohybu, ale stále tu máme jedince, co si z nějakého pro mě nepochopitelného důvodu, usurpují právo druhé omezovat a tím chránit společnost. Je to paradox, ale z lásky ke svobodě na sebe bereme velké riziko - liberální stát má v sobě vždy potenciál se změnit v totalitu, protože bez morálních norem, které má každý svobodný jedinec v sobě a pout solidarity nemůže fungovat jako liberální; nemůže je ani sám vytvořit, kdyby se o to pokusil donucovacími a výchovnými metodami, stal by se státem etickým nebo klerikálním, tedy totalitním.

Jak z toho ven? Především puritánství nevede k ničemu jinému než nesvobodě, černému trhu a ilegalitě, stejně jako osvěta nevede k vymizení nežádoucích jevů. Jediná cesta ke skutečné svobodě je ve vzdělání a pochopení všech aspektů co nežádoucí činnost sebou nese. To co si odpíráme, to k sobě přitahujeme a více na to myslíme a tím víc jsme nesvobodní, naopak pokud daný jev akceptujeme, můžeme se ho zbavit. S drogami se vede boj desítky let a stále tu jsou a mnohem dostupnější. Jak se dostal původně bohulibý záměr udržet fair play ve sportu do stavu, kdy jsou dopingové látky postaveny na úroveň tvrdých drog? Díky moralistům co byli velmi neúspěšný ve svém boji na poli sportu, tak ten boj přenesli na pole politiky, kde uspěla rétorika "chráníme mladé, chráníme zdraví", ale ačkoliv je doping trestný je mnohem dostupnější než kdy dřív a bohužel proniká z okruhu vrcholového sportu mezi masy, protože slibuje krásné tělo doslova hned zn. instatně na isnta, from zero to hero...

Není nic dál od pravdy, než že doping někomu koupí sebevědomí a úspěch, protože ten zisk je na dluh a jednou ho musíte splatit i s úroky, ale s čím se tedy vede boj a kdo bojuje? Ti co dopingu skutečně rozumí? Kdo to je? Kdo má skutečně vhled? Trenéři? Uživatelé? Antidopingový komisaři? Činovníci ve svazu kulturistiky a fitness? Kdo dokáže posoudit skutečný vliv dopingu na zdravotní stav jedince, pokud má nějaké obecné informace, nemá lékařskou zprávu, které ani nerozumí a nemá to hlavní tj. kompletní anamnézu jedince. Bez skutečné analýzy jsou příběhy o následcích užívání dopingu jen mlácení prázdné slámy a mají hodnotu strašidelných příběhů pro děti, které se tím snažíme chránit, ale má to ten efekt? Není lepší vzdělávat než strašit? Není lepší jít příkladem? 

To že něco odsoudím problém nevyřeší. To že někoho označím za imbecila, pokrytce, lháře... atd., nikoho nepolepší a už vůbec neudělá lepším toho, kdo takové evangelium káže. Když si říkáte jak je svět kolem nás špatný, je třeba si uvědomit, že se skládá z lidí, kteří jsou jako vy. Nejlepší způsob jak něco změnit je začít u sebe a jít příkladem, protože příklady táhnou.